Přečtěte si → Racek (1.kapitola)

16. července 2007 v 12:52 |  Kdosi psal ... →Přečtěte si

Richard David Bach

Jonathan Livingston Racek



Věnováno skutečnému Jonathanu Rackovi, který žije v každém z nás.

R.B.

1.kapitola
Bylo ráno a nové slunce rozzářilo svým zlatem drobné vlnky klidného moře.
Asi míli od pobřeží čeřila vodu rybářská loď a volání Hejna k snídani se rozléhalo vzduchem, dokud nepřiletěl dav asi tisíce racků prát se a bojovat o kousek potravy. Začínal nový den plný ruchu.
Ale daleko stranou mezi lodí a pevninou cvičil Jonathan Livingston Racek. Sto stop nad hladinou oceánu pokrčil nohy, zdvihl zobák a ohnul křídla, až vytvořila plynulou, bolestivou, ostře zahnutou křivku. Ta křivka znamenala, že mohl létat pomalu a tak teď zpomalil natolik, že vítr byl jen šepotem v jeho tváři a oceán pod ním se zastavil v nehybném klidu. Přimhouřil oči v plném soustředění, zadržel dech, stáhl křídla ještě o jeden centimetr, jeden jediný centimetr. Pak načechral peří, přešel do střemhlavého letu a padal.
Jak víte, mořští racci se nikdy netřepotají, nikdy nelétají střemhlav. Zastavovat se ve vzduchu je pro ně něco opovrženíhodného a ponižujícího.
Ale Jonathan Livingston Racek, který si toho nevšímal a tiskl znovu a znovu křídla do té chvějící se ostré křivky, zpomaloval a opět střemhlav padal dolů - nebyl obyčejný pták. Většinu racků nezajímá nic víc, než nejjednodušší zákony létání - jak se dostat od pobřeží k potravě a zase zpátky. Většině racků nezáleží na létání, ale na jídle. Přesto pro jednoho z nich nebylo hlavním jídlo, ale létání. Jonathan Livingston Racek miloval létání nade vše.
A právě pro jeho přesvědčení, jak sám brzy poznal, ho ostatní ptáci neměli zrovna v lásce. Dokonce i jeho rodiče byli znepokojeni tím, že Jonathan tráví celé dny sám a zkouší nějaké dlouhé skluzy po křídlech.
Nevěděl například, proč, když letí nad vodou ve výšce menší, než je polovina délky jeho křídel, může zůstat ve vzduchu déle a s menší námahou. Jeho let nekončil obvykle tím, že by ponořil nohy pod hladinu, jak to dělají všichni rackové, ale dlouhým, rovným přistáním a nohama přitisknutýma k tělu. Když nasadil na přistání u pobřeží a pak prudce ukončil dráhu svého smyku na písku, byli jeho rodiče opravdu velmi rozhořčeni.
"Proč, Jone, proč?" ptala se ho matka. "Proč je tak těžké být jako všichni ostatní v Hejnu, Jone? Proč nemůžeš nechat nízké létání pelikánům, albatrosům? Proč nejíš, Jone? Jsi samá kost a kůže!"
"Nevadí mi, že jsem kost a kůže, mami. Chci jen vědět, co mohu nejvíce ve vzduchu provádět a co nemohu, to je všechno. Jen to se chci dozvědět."
"Podívej se, Jonathane," řekl jeho otec celkem vlídně, "zima není daleko, lodí teď bude méně a ryby se stáhnou do větších hloubek. Když už se musíš něčemu učit, pak se uč o potravě, o tom, jak se k ní dostat. Všechno tvoje létání je moc pěkná věc, ale kroužením se nenajíš, to sám dobře víš. Nezapomeň, že létat umíš proto, aby sis mohl shánět potravu!"
Jonathan poslušně přikývl. V několika příštích letech se snažil chovat jako ostatní racci, opravdu snažil - křičel a pral se s hejnem okolo přístavních mol a rybářských lodí, potápěl se pro kousky ryb a chleba. Ale nemohl si na to zvyknout.
Je to všechno tak bezúčelné, myslel si, když schválně upustil těžce vydobytou rybku pro starého racka, který ho pronásledoval. Mohl jsem všechen čas využít létáním. Mám se toho tolik co učit. A zanedlouho potom byl Jonathan Racek opět sám daleko na moři, ale hladový a šťastný, že se musí učit.
Teď se zabýval rychlostí a za týden tréninku se toho naučil o ní víc než ten nejrychlejší racek, jaký kdy na světě žil.
Z výšky tisíce stop, mávaje křídly tak prudce, jak jen mohl, se překotil do oslnivého strmého pádu k vlnám, a tak se dozvěděl, proč racci nikdy nedělají oslnivé strmé pády. V pouhých šesti vteřinách se řítil stovkou, rychlostí, při níž křídla přestávají ve vzduchu zabírat.
Stávalo se mu to znovu a znovu. Přes veškerou opatrnost, přes vynaložení všech svých schopností ztrácel při velké rychlosti kontrolu nad letem. Až do výšky tisíce stop. Nejdřív vší silou přímo dopředu, pak zarazit, překotit se do svislého pádu. A tak pokaždé sklouzl po zdviženém levém křídle, začal se zvolna točit doleva, a aby tomu zabránil, nastavil pravé křídlo a jako oslnivý blesk slétl do divoké vířící vývrtky vpravo.
Při těch zdvižených křídlech už nemohl být opatrnější. Zkusil to desetkrát a pokaždé, když překročil stodesítku, se proměnil ve zmítající se chuchvalec peří, ničím neovladatelný, řítící se dolů do vody.
To tajemství, pomyslel si nakonec, když ze sebe oklepával vodu, musí být v pevném držení křídel při velkých rychlostech - rozletět se na osmdesátku - a pak pevně držet křídla.
Zkusil to znovu z dvou tisíc stop. Zobákem přímo dolů sklouzl do svého pádu, křídla naplno roztáhl, a jak překročil osmdesátku, pevně je držel. Stálo jej to obrovskou námahu, ale fungovalo to! V deseti vteřinách se mihl stopadesátikilometrovou rychlostí. Jonathan vytvořil světový rychlostní rekord racků.
Ale jeho vítězství netrvalo dlouho. V okamžiku, kdy se začal zvedat, v okamžiku, kdy změnil úhel svých křídel, byl s výkřikem opět sražen do toho hrozného, neovladatelného pádu a při té stopadesátce to do něj udeřilo jako dynamit. Jonathan Racek vybouchl ve vzduchu a řítil se do oceánu tvrdého jako skála.
Když přišel k sobě, byla již okolo tma a on plaval v měsíčním světle uprostřed širého moře. Z křídel mu visely cáry kůže, ale více než všechna bolest ho tížilo vědomí vlastního neúspěchu. Byl docela zničený; přál si jen vážit tolik, aby jej to stáhlo až dolů ke dnu a tak ukončilo všechno to utrpení.
Když se hluboko potopil do vody, ozval se v něm podivný dutý hlas. Takhle to přece nejde! Jsem Racek. Jsem omezený svým původem. Kdybych byl stvořen k rychlému létání, měl bych krátká sokolí křídla a místo ryb bych lovil myši. Otec měl pravdu. Na ty bláznivé věci musím zapomenout. Musím letět domů k Hejnu a spokojit se s tím, jaký jsem - že jsem obyčejný racek s omezenými možnostmi.
Hlas se ztratil a Jonathan souhlasil. V noci má racek své místo na pobřeží a od té chvíle si umínil, že bude jen obyčejným rackem. Každého to potěší. Těžce se zvedl z vodní hladiny a rozletěl se k pobřeží, vděčný za všechno, co se naučil o úsporném nízkém létání.
Ale ne, pomyslil si, skoncoval jsem se vším, co jsem se kdy naučil. Jsem obyčejný mořský racek jako každý jiný a budu také jako obyčejný racek létat. A tak s bolestí vystoupil do výšky sta stop a silněji zamával křídly směrem k pobřeží.
Bylo mu mnohem lépe poté, co se rozhodl být jako kterýkoliv jiný racek z Hejna. Žádná síla již ho nedonutí, aby se učil, nebudou již žádné touhy, žádná zklamání. Bylo krásné přestat myslet a letět tmou ke světlu na pobřeží.
Tma! Vnitřní hlas křičel na poplach: Racek nikdy nelétá ve tmě! Jonathan nevnímal. Je to krásné, myslel si. Měsíc a hvězdy třpytící se ve vodě, drobounká naváděcí světla napříč nocí a všude mír a klid.
Okamžitě dolů! Racci nikdy nelétají ve tmě! Kdybys byl stvořen k létání ve tmě, měl bys soví oči. Měl bys krátká sokolí křídla. A tam, uprostřed noci, sto stop nad vodou se Jonathan Livingston rozzářil. Jeho bolest a všechna rozhodnutí zmizely.
Krátká křídla! Krátká sokolí křídla! V tom to vězí! Byl jsem to ale hlupák. Potřebuji jenom útlá, krátká křídla, potřebuji je složit a letět jen na samotných konečcích perutí. Krátká křídla!
Vystoupil dva tisíce stop nad černou hladinu moře a bez jediného zaváhání bázně a strachu přitiskl křídla těsně k tělu, nastavil větru jen úzká, třpytivá ostří jejich konečků a překotil se do svislého pádu.
Vítr mu zběsile řval v hlavě. Stovka, stopadesátka, dvě stě a ještě rychleji! Zdálo se mu, že vzduch už nemá takovou sílu jako předtím ve stovce. Nepostřehnutelným pohybem perutí vybral střemhlavý let a proletěl nad vrcholky vln. Šedivá dělová koule v měsíčním světle.
Přimhouřil ve větru oči a tiše se radoval. Dvě stě třicet kilometrů za hodinu! A s dokonalým ovládáním! Kdybych začal v pěti místo ve dvoutisících stopách, jsem zvědav, jak rychle...
Všechna předešlá předsevzetí byla zapomenuta, odvátá tím silným, prudkým větrem. Už vůbec necítil výčitky z toho, že porušil sliby, které si sám dal. Takové sliby jsou pro ty racky, kteří se spokojí s obyčejnými věcmi. Kdo ale v učení dosáhl dokonalosti, ten taková předsevzetí nepotřebuje.
Při východu slunce už Jonathan Racek zase cvičil. Z výšky pěti tisíc stop byly rybářské lodi jen skvrnkami na ploché modři vody, snídající Hejno bylo jen mlhavým oblakem vířících částeček prachu.
Měl radost ze života, jemně a s radostí se třepotal ve vzduchu, pyšný, že ovládl svůj strach. Pak křídly pohladil vzduch pod sebou, vysunul krátké zahnuté špičky perutí a vrhl se přímo do moře. Ve chvíli, kdy prolétal výškou čtyř tisíc stop, dosáhl mezní rychlosti, vítr pak tvořil pevný, tvrdý val, proti kterému se už nedalo létat rychleji. Teď padal přímo dolů, tři sta čtyřicet dva kilometrů za hodinu. Polkl, když si vzpomněl, že kdyby se mu v té rychlosti roztáhla křídla, byl by v okamžiku rozmetán na milión malinkých kousků racka. Ale v rychlosti byla síla, byla v ní radost a čistá krása.
S vyrovnáním začal v tisíci stopách, špičky křídel udeřily a rozklepaly se v tom mocném větru, loď a křičící hejno racků se zvětšovaly s rychlostí meteoru, přímo v jeho cestě.
Nemohl zastavit, nevěděl dokonce ani, jak se při té šílené rychlosti zatáčí.
Srážka by znamenala okamžitou smrt. A tak zavřel oči.
Stalo se to toho rána hned po úsvitu. Jonathan Livingston Racek prolétl jako živý projektil přímo středem snídajícího Hejna rychlostí tří set čtyřiceti kilometrů za hodinu v jednom obrovském svištícím chumlu větru a peří. Tentokrát se na něj usmála racčí štěstěna a nikdo nebyl zabit.
Ve chvíli, kdy se zdvihal zobákem nahoru k obloze, ještě stále letěl dvěstěpadesátkou. Když pak zpomalil na třicet a konečně znovu roztáhl křídla, byla loď už jen malým drobečkem na moři, čtyři tisíce stop hluboko.
Měl v duši vítězství. Racek ve třech stech čtyřiceti dvou kilometrech za hodinu! Byl to obrovský zlom, největší okamžik v historii Hejna, a tím se i pro Jonathana Racka otvíral nový život. Odletěl ke svému osamělému cvičišti, přitiskl křídla do pádu z osmi tisíc stop a vrhl se objevovat, jak se zatáčí.
Poznal, že nepatrný pohyb každým pírkem na konci křídla ho dostane i při té šílené rychlosti do plynulé hladké zatáčky. Už dříve se ovšem naučil, že když pohne více péry, roztočí jej to jako kulku z pušky - a Jonathan se stal prvním akrobatickým letcem z rodu mořských racků na světě. Toho dne neztratil ani chvilku povídáním s ostatními racky, ale létal až do pozdního soumraku. Objevil looping, pomalou a rychlou spirálu, obrácenou otáčku a vývrtku.
Když se Jonathan Racek připojil na pláži k Hejnu, byla již temná noc. Byl unavený a hrozně vyčerpaný. Přesto v radosti udělal, ještě než se dotknul země, looping s vybráním po křídle. Až se to dozvědí, pomyslil si, o té velké události, zblázní se radostí. O kolik víc teď znamená obyčejný život! Tohle je přece smysl žití, namísto našeho ubohého trmácení od pobřeží k rybářským lodím a zpátky! Teď se sami můžeme pozdvihnout ze stínu, stát se dokonalými, inteligentními a nadanými bytostmi. Můžeme být volní. Můžeme se naučit létat!
Viděl před sebou slibnou budoucnost.
Zdálo se, že Hejno už bylo nějakou chvíli shromážděno na Sněmovním místě, když Jonathan přiletěl. Opravdu, čekali.
"Racku Jonathane Livingstone! Předstup!" Slova Nejstaršího Racka zněla nanejvýš slavnostně. Předstoupit před ostatní znamenalo pouze dvojí: buď velikou čest, anebo potupu. K poctě přistupovali také nově zvolení vůdcové racků. Samozřejmě, myslel si, rackové z Hejna ten velký okamžik dnes ráno také viděli. Ale já o žádné pocty nestojím. A vůbec si nepřeji stát se vůdcem. Chci se jen s ostatními rozdělit o to, na co jsem přišel; ukázat jim nové obzory, které se před námi všemi otvírají. Vykročil dopředu.
"Racku Jonathane Livingstone," řekl Nejstarší: "Postav se před své druhy jako trest za své jednání!"
Bylo to jako úder blesku. Podlomila se mu kolena, naježilo se mu peří, v uších mu hučelo. Stát před ostatními pro potupu? To přece není možné! Ta velká chvíle dnes ráno! Oni to nepochopili! Nemají pravdu, nemají pravdu!
"Za svou nezodpovědnou bezohlednost," pokračoval posvátný hlas, "z porušení úcty a vážnosti k rodu Racků".
Být předvolán znamenalo být vyhoštěn z racčí společnosti, být odsouzen k samotářskému životu na Vzdálených útesech.
"… a jednoho dne, Jonathane Livingstona Racku, poznáš, že bez odpovědnosti ničeho nedosáhneš. Život je věc neznámá a nepoznatelná - jediná pravda je, že na tomto světě jsme proto, abychom jedli a udrželi se naživu co nejdéle!"
Racek nikdy neodpovídá Velkému Sněmu, ale teď se ozval Jonathanův hlas: "Nezodpovědnost? Bratři," vzlykal, "kdo může mít víc zodpovědnosti než racek, který hledá a najde vyšší smysl a naplnění života? Po tisíce let jsme se pachtili jen za rybími vnitřnostmi, ale teď - teď máme konečně proč žít, učit se, objevovat, být volní! Dejte mi jen jednu příležitost, nechte mě ukázat, na co jsem přišel… "
Hejno se proměnilo v jeden chladný kus skály.
"Bratrství je porušeno," zvolali svorně Rackové a jediným dozvukem slavnostně stáhli uši a otočili se k němu zády.
A tak Jonathan Racek strávil ostatní své dny na samotě daleko odtud, až za Vzdálenými útesy. Nebylo to však jen osamění, jež ho trápilo, ale spíš skutečnost, že ostatní rackové odmítali pochopit vznešenost, která se jim nabízela, že odmítali otevřít oči a prohlédnout.
Každým dnem se učil víc a víc. Poznal, že spustí-li se z výšky po hlavě do mořského proudu, může ulovit i vzácné a velmi dobré ryby, které plavou deset stop pod hladinou oceánu. Teď už k přežití nepotřeboval zbytky z rybářských lodí a okoralý chleba. Naučil se spát v letu a držet přitom kurs podle větru vanoucího od pobřeží; tak mohl od večera do svítání uletět stovky mil. Stejně jistě prolétával těžkou mořskou mlhou a stoupal nad ni až k jasným, zářivým nebesům - zatímco všichni ostatní rackové stáli na zemi a neznali nic jiného než mlhu a déšť. Naučil se létat s vysokým větrem daleko do vnitrozemí a tam se živit drobným hmyzem.
Vše, co chtěl původně dát Hejnu, získal teď sám. Naučil se léta a nelitoval ceny, kterou za to zaplatil. Racek Jonathan objevil, že život racků je tak krátký jen kvůli nudě, strachu a zlosti, a díky tomuto přesvědčení mohl žít dlouhým a krásným životem.
Pak přišli. Večer. A našli Jonathana, jak se klidně a osaměle vznáší svou milovanou oblohou. Ti dva rackové, kteří se objevili po jeho křídlech, byli jasní jako třpyt hvězd a v nehybném nočním vzduchu z nich vyzařovala jemnost a přátelství. Ale nejkrásnější byla ta jistota, s jakou letěli - a konec svých křídel stále udržovali na centimetr přesně od jejich vlastních.
Jonathan je beze slova podrobil své zkoušce, kterou nikdy žádný racek nepodstoupil. Stáhl křídla a zpomalil jen na jednu míli za hodinu. Téměř se zastavil ve vzduchu. Oba ptáci zpomalili s ním; lehce, stále ve stejné formaci. Znali pomalé létání.
Složil křídla, převrátil se a padl do střemhlavého letu dvěstěpadesátikilometrovou rychlostí. Pustili se za ním a prolétli oblohou, aniž by o milimetr porušili bezvadnou sestavu.
Nakonec se přes veškerou svou energii stočil opět vzhůru k obloze ve vysoké plynulé křivce. Následovali ho s úsměvem.
Vyrovnal svůj let s hladinou moře a teprve po chvíli ticha promluvil: "Velmi dobře!" řekl. "Odkud jste?"
"Jsme z tvého Hejna, Jonathane, jsme tvoji bratři." Ta slova zněla klidně a rozhodně. "Přišli jsme tě vzít s sebou výš, vzít tě domů."
"Nemám žádný domov, nemám žádné Hejno. Jsem psanec. A už teď letím na samém vrcholku Velkého horského větru. Víc, než mnoho set metrů nad mořem, dál už se se svým starým tělem nedostanu."
"Ale dostaneš, Jonathane, protože jsi se učil. Jedna škola pro tebe skončila, teď je na čase začít s novou."
Protože na Jonathana Racka svítil paprsek poznání po celý život, i teď se mu v hlavě okamžitě rozjasnilo. Měli pravdu. Opravdu mohl letět výš, opravdu byl čas jít domů!
Naposledy se dlouze zadíval na oblohu, na tu čarokrásnou krajinu, kde se toho tolik naučil.
"Jsem připraven," řekl nakonec.
A Jonathan Racek se zdvihl s těmi dvěma racky, jasnými jako hvězdy, a zmizel v dokonale temné obloze.


Zdroj → TADY

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mishane Mishane | E-mail | Web | 13. října 2011 v 3:55 | Reagovat

Ale jo, proč ne....:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama