Přečtěte si → Racek (2.kapitola)

28. července 2007 v 13:52 | Faitheen |  Kdosi psal ... →Přečtěte si

kapitola 2

Tak tohle je nebe, pomyslil si a v duchu se musel smát. Nebe se dalo těžko rozeznat, jestliže do něho právě letěl.
Teď, když přiletěl ze země, v dokonalé sestavě s těmi dvěma stříbrnými racky, všiml si, že jeho tělo se pomalu stávalo stejně zářivým jako jejich. Opravdu, najednou tu byl ten malý racek Jonathan, který odjakživa žil v jeho zlatých očích, ale jeho vzhled se změnil, cítil v sobě racčí tělo, ale najednou se mu létalo mnohem lépe, než kdy předtím. Proč, myslel si, mohu s poloviční námahou letět dvakrát rychleji a dvakrát dál, než dřív?
Jeho peří teď zářilo jako diamanty, křídla měl třpytivá a skvěla se jako proužky naleštěného stříbra. Nesměle si na ně začal zvykat, cítil v nich stále větší a větší sílu.

Při čtyřech stech kilometrech za hodinu cítil, že se začíná přibližovat k horní hranici svých možností. Při čtyřech stech padesáti zjistil, že to rychleji už nejde, a byl tím hořce zklamán. Víc už jeho nové tělo opravdu nedokázalo, a přestože to bylo mnohem víc, než jeho pozemský rekord, přece to byla hranice, kterou bude velmi obtížné překonat. V nebi, pomyslel si, by přece žádné hranice neměly existovat.
Mraky se rozplynuly, jeho průvodci zavolali: "Šťastné přistání, Jonathane!" - a zmizeli v chvějícím se vzduchu.
Letěl nad mořem směrem ke klikaté křivce pobřeží. Na útesech si několik racků čechralo peří. Daleko na severu, až na samém obzoru, letělo pár dalších. Nové pohledy, nové myšlenky, nové otázky. Proč je tu tak málo racků? Nebe jich přece mělo být plné! A proč jsem najednou tak unavený? Racek by přece v nebi neměl být unavený, neměl by muset spát.
Kde jsem jen o tom slyšel? Jeho pozemská paměť se rozplynula. Na zemi se toho mnoho naučil, co je pravda, ale na to ostatní zapomněl: třeba na boj o potravu, nebo na své vyhnanství.
Několik racků přeletělo podél pobřeží, aby ho přivítalo; všichni beze slova. Cítil jen, že je tu vítán a že právě tady je jeho domov. Byl to pro něj velký den, den, jehož svítání si nezapamatoval.
Snesl se nad pláž, mávaje křídly, dokud se ve vzduchu zcela nezastavil, a pak lehounce dosedl na písek. Ostatní ho následovali, ale docela jiným způsobem. Stočili se ve větru, zářivá křídla široce rozevřena, pak nějak zkroutili letky, až se docela zastavili a zároveň se dotkli nohama země. Byla v tom ohromující zručnost, ale Jonathan byl teď příliš unaven na to, aby to zkoušel. Jak stál na pobřeží, stále bez jediného slova, hluboce usnul.
V následujících dnech přišel Jonathan na to, že tady se může naučit o létání nejméně tolik nových věcí, jako ve svém předešlém životě, ale byl v tom rozdíl. Tady rackové smýšleli jako on. Pro každého z nich bylo hlavním smyslem života dosáhnout dokonalosti a jejich největší zálibou bylo létání. Byli to všechno pozoruhodní ptáci, kteří hodinu co hodinu trávili cvičením, létáním a vylepšováním svých poznatků o letectví.
Jonathan na dlouhý čas zapomněl na zemi, odkud přišel; na zemi, kde žilo hejno racků s očima pevně zavřenýma, racků, kteří nerozuměli radosti z létání a svá křídla používali jen k honbě za potravou. Ale jedenkrát si na malou chvíli vzpomněl. Bylo to toho rána, kdy se svým učitelem odpočíval na pláži po hodině obratů se staženými křídly.
"Kde jsou všichni, Sullivane?", ptal se potichu, už zcela samozřejmě onou snadnou telepatií, kterou tady racci používali namísto skřeků. "Proč nás tu není víc? Proč tam, odkud jsem přišel, bylo tolik…?"
"…tisíce a tisíce racků. Já vím." Sullivan potřásl hlavou. "Jediná odpověď, kterou ti mohu dát, je, že jsi prostě velkou výjimkou; jedním z milionů. Většina z nás vyrůstala velmi pomalu. Přecházeli jsme z jednoho světa do druhého, téměř stejného, a přitom zapomínali, odkud a kam jdeme; žili jsme jen jediným okamžikem. Dovedeš si vůbec představit, kolik životů jsme museli prožít, než nás konečně napadlo, že existuje také něco jako dokonalost, a další stovky životů, než jsme zjistili, že je ještě něco jinéhonež jídlo, boj či síla v hejnu. Tisíce životů, Jone, celé desetitisíce! A pak další stovky, aby nás napadlo, že smyslem našeho života je tuto dokonalost najít a předat ostatním. A tak to jde samozřejmě pořád dál; do svého dalšího života přicházíme podle toho, co jsme se naučili v předešlém. Nenaučíš se nic, a tvůj příští svět bude docela stejný jako ten dosavadní - stejné hranice, stejné překážky budeš muset překonávat."
Stiskl křídla a otočil se tváří proti větru. "Ale ty, Jone, ses za jediný život naučil tolik, žes nemusel jít tak dlouhou cestu, aby ses dostal až sem."
Za chvilku už byli opět ve vzduchu a cvičili. Otočky ve formaci byly velmi náročné, protože celou polovinu byl Jonathan hlavou vzhůru a ještě musel myslet na to, aby neustále udržoval stejné postavení křídel jako instruktor.
"Zkusme to znovu," říkal Sullivan stále a stále: "Zkusme to znovu." A pak konečně: "Dobře," a začali trénovat obrácený looping. Jednou večer stáli racci, kteří zrovna neměli noční létání, společně na pláži a přemýšleli.
Jonathan sebral veškerou odvahu a vydal se za Velkým Rackem, o kterém se říkalo, že se už brzy odebere z tohoto světa.
"Otče," řekl trochu nesměle.
Velký Racek se na něj vlídně podíval. "Ano, synu?" Místo aby zeslábl, Velký racek stářím zesílil: v letu překonal každého racka a uměl ve vzduchu obraty, na které ostatní jen pomalu přicházeli.
"Otče, tenhle svět vůbec není nebe, že ne?"
Nejstarší z racků se usmál ve svitu měsíce. "Pořád se učíš, Jonathane," řekl.
"Tak co se děje dál? Kam míříme? Copak nikde neexistuje takové místo, jako je nebe?"
"Ne, Jonathane, neexistuje. Nebe není místo ani čas. Nebe je vlastní dokonalost." Na chvilku se odmlčel. "Ty létáš velmi rychle, nemám pravdu?"
"Já mám rád rychlost," řekl Jonathan opatrně, ale v duchu byl pyšný, že si toho nejstarší všiml.
"Nebi se začínáš, Jonathane, přibližovat tehdy, až dosáhneš dokonalé rychlosti. A to neznamená tisíc nebo milion mil za hodinu, ba ani rychlost světla. Protože hranice, to není žádné číslo - dokonalost nemá žádná omezení. Dokonalá rychlost, synu, znamená být tam, kde chceš."
Najednou zcela neočekávaně Velký Racek zmizel a objevil se o padesát stop dál - to všechno v záblesku jednoho okamžiku. Pak znovu zmizel a v témže zlomku vteřiny zase stál Jonathanovi po boku.
"Je to docela zábavné," řekl.
Jonathan byl okouzlen. Zapomněl se ptát na sebe. "Jak to děláš, jaké to je? Jak daleko se můžeš dostat?"
"Můžeš se dostat kamkoli a do kterékoliv doby chceš," řekl Nejstarší. "Byl jsem všude a kdykoliv jsem si pomyslel." Zadíval se na moře. "Je to zvláštní, Racci, kteří se vzdali dokonalosti jen proto, aby se někam dostali, nedoletí nikam; jsou příliš pomalí. A ti, kteří obětovali objevování dálek vlastnímu zdokonalení, se dostanou kamkoliv a ihned. Pamatuj, Jonathane, že nebe není místo ani čas, protože místo a čas jsou slova bez jakéhokoliv významu. Nebe je…"
"Můžeš mne naučit takhle létat?" Jonathan Racek se nemohl dočkat dobytí další neznámé země.
"Samozřejmě, jestli se budeš chtít učit," řekl Velký Racek.
"Chci se naučit takhle létat," řekl Jonathan a v jeho očích se objevil záblesk. "Řekni, co mám dělat."
Velký Racek mluvil pomalu a přitom stále pozorně sledoval svého přítele. "Abys mohl letět, kamkoliv chceš, rychle jako myšlenka," řekl, "musíš si nejdříve uvědomit, že jsi se tam dostal…"
To tajemství spočívalo podle nejstaršího v tom, že je třeba přestat se považovat za bytost omezenou jen obyčejným tělem a rozpětím křídel, bytost, která je schopna jen několika obyčejných věcí. Tajemství bylo v tom, "že si uvědomíš, že celá tvoje podstata žije - tak dokonale jako nevyslovené číslo - v jediném okamžiku všude, v celém prostoru a času!"
Jonathan se divoce vrhl do cvičení. Každý den začínal před svítáním a končil po půlnoci. Ale ať se snažil sebevíc, nedostal se ani o pírko z místa.
"Zapomeň na víru," řekl Velký Racek. "K létání jsi také nepotřeboval víru, ale porozumění! Tohle je úplně to samé. Teď to zkus znovu…"
Pak, jednoho dne, stál Jonathan na břehu moře se zavřenýma očima, všechny myšlenky soustředěny na to, co mu řekl Nejstarší. "Vždyť je to pravda! Teď jsem dokonalý racek, bez jakýchkoli omezení." Zaplavila ho ohromná vlna radosti.
"Dobře," řekl Nejstarší a v jeho hlase bylo vítězství.
Jonathan otevřel oči. Stáli spolu na docela neznámém břehu. K vodní hladině se skláněly koruny stromů a nad hlavami obou racků se otáčela dvě žlutá slunce.
"Konečně jsi na to přišel," řekl Velký Racek, "ale na svém ovládání bys ještě mohl pracovat."
Jonathan byl jako omráčený. "Kde to jsme?" Nejstarší odpověděl ledabyle, aniž na něj podivné okolí udělalo jakýkoliv dojem. "Jsme na nějaké planetě se zeleným ovzduším a dvojhvězdou místo slunce."
Jonathan vykřikl radostí - byl to první zvuk, který ze sebe vydal od té doby, co opustil Zemi. "Povedlo se to!"
"Samozřejmě, že se to povedlo, Jone," řekl Nejstarší. "Vždycky se to povede, když víš, co děláš. A teď to tvé ovládání…"
Když se vrátili, byla už tma. Ostatní rackové měli ve svých zlatých očích úctu, když pohlíželi na Jonathana, racka, kterému se podařilo zmizet z místa, na něž byl poután tak dlouhou dobu.
Jejich pochvalné projevy zastavil hned na počátku. "Přišel jsem teprve nedávno. Jsem teprve v začátcích. Ne vy, ale já se toho mám co učit od vás!"
"Tomu se dost divím," řekl Sullivan, který stál opodál. "Máš z učení menší strach než kterýkoliv z racků, jaké jsem za posledních patnáct tisíc let poznal." Hejno ztichlo a Jonathan znejistěl rozpaky.
"Můžeme začít pracovat na času, budeš-li chtít," řekl Nejstarší; "dokud se nenaučíš létat minulostí a budoucností. Pak teprve budeš moci začít s tím nejobtížnějším, nejnáročnějším a nejzábavnějším ze všeho. Pak budeš připraven vzlétnout a poznat smysl Dobra a Lásky."
Uplynul měsíc, nebo asi tak dlouhá se ta doba zdála být, a Jonathan se učil stále ohromným tempem. Učení mu šlo vždycky rychle, i když musel vycházet jen z vlastních zkušeností, a teď jako zvláštní žák samotného Nejstaršího nabíral nové poznatky jako malý opeřený počítač.
Ale pak přišel den, kdy Nejstarší zmizel. Před tím ještě se všemi tiše promluvil a kladl jim na srdce, aby se nikdy nepřestali učit, zdokonalovat a snažit se ještě víc porozumět tomu neviditelnému, dokonalému Zákonu všeho života. Zatímco mluvil, stávalo se jeho peří bělejším a bělejším, až se nakonec rozzářilo tak jasně, že se na něho žádný z racků nevydržel dívat.
"Jonathane," řekl, a to byla poslední slova, "uč se dál Lásce!"
Když se znovu podívali, Velký Racek byl pryč.
Jak dny plynuly, Jonathan se stále častěji přistihoval, že myslí na zemi, odkud přišel. Kdyby byl tehdy znal jen desetinu, pouhou setinu toho co tady, oč víc by život znamenal! Chodil po písku a přemýšlel, jestli je vůbec možné, aby se tam našel nějaký jiný racek, který by se snažil překonat svá pouta, který by viděl v létání vyšší smysl než jen způsob, jak ukořistit kus chlebové kůrky u lodního boku. Třeba ho také vyhnali, protože řekl hejnu do očí pravdu! A čím víc se Jonathan učil Dobru, čím víc se učil poznávat podstatu Lásky, tím víc ho to táhlo zpět; zpět na Zem. Neboť navzdory dávné minulosti se Jonathan Racek narodil proto, aby vedl ostatní, a jeho způsobem projevu Lásky bylo ukázat všem rackům toužícím po poznání alespoň části pravdy, k níž sám došel.
Sullivan, který uměl létat rychlostí myšlenky a teď pomáhal v učení ostatním, byl plný pochybností.
"Jone, kdysi jsi byl vyhnancem, proč si teď najednou myslíš, že tě některý z těch racků ze starých časů bude poslouchat? Znáš dobře to přísloví: 'Nejdál dohlédne ten racek, který je nejvýš'; a stejně dobře víš, že má pravdu! Rackové žijící tam, odkud jsi přišel, stojí na zemi, jen se mezi sebou perou a bojují. Od nebe jsou vzdáleni tisíce mil - a ty říkáš, že jim chceš nebe ukázat z místa, kde žijí! Jone, nedohlédnou ani na konce svých křídel! Zůstaň tady. Pomáhej novým rackům, těm, kteří jsou dost vysoko na to, aby slyšeli, co jim musíš sdělit." Na chvilku se odmlčel a pak řekl: "Co kdyby se byl Velký Racek vrátil do svého starého světa? Kde bys byl dneska ty?"
Tenhle argument byl přesvědčivý a Sullivan měl pravdu. Nejdál dohlédne ten racek, který je nejvýš.
Jonathan zůstal a pomáhal nově příchozím a bystrým žákům, kteří dělali velmi rychlé pokroky. Ale stará touha se vrátila a on si nemohl pomoci; stále myslel na to, že by se třeba tam na Zemi našli jeden nebo dva racci, kteří by se mohli také učit. O kolik víc by už dávno poznal, kdyby k němu Velký Racek přišel tehdy, když byl vyhnancem!
"Sully, musím se tam vrátit!", řekl nakonec. "Tvoji žáci si vedou dobře, pomohou ti s nováčky." Sullivan si povzdechl, ale neprotestoval. "Ale budeš mi scházet, Jonathane…," bylo všechno, co řekl.
"Sully, prosím Tě!" řekl Jonathan káravě. "Nebuď blázen! Čemu jsme se den co den učili? Kdyby naše přátelství záviselo na prostoru a čase, pak jestliže překonáme prostor a čas, zničíme tím své bratrství! Ale překonej prostor a čas a všechno, co ti zbude, je tady. Překonej čas a zůstane jen teď. Nemyslíš, že tady a teď bychom se my dva měli ještě potkat?"
Sullivan Racek se proti své vůli usmál: "Blázen!", řekl laskavě. "Jestli je někdo schopen ukázat ostatním na zemi jak dohlédnout na tisíce mil, pak je to Jonathan Racek," zahleděl se do písku. "Sbohem, Jone, příteli!"
"Sbohem, Sully, ještě se uvidíme!" A s těmito slovy už měl Jonahan v duši představu o velkém hejnu racků sedících kdysi na břehu moře a s nacvičenou samozřejmostí věděl, že i jeho tělo není z masa a kostí, ale že je čistou ztělesněnou myšlenkou svobody a lesů, a neomezenou ničím na světě.
Fletcher Lynd Racek byl ještě docela mladý, ale věděl, že žádné hejno ještě s nikým nejednalo tak tvrdě a s takovou nespravedlností jako s ním.
"Co je mi do toho, co říkají!" myslel si vztekle, a jak letěl stále blíž a blíž vzdáleným útesům, jeho sny se pomalu rozplývaly. "Létat znamená o tolik víc než jenom plácat se z místa na místo! To dělá třeba takový… komár. Jenom jediný výkrut před Nejstarším, jenom z legrace, a jsem vyhnancem! Cožpak jsou slepí?! Cožpak vůbec nevidí?! Neumí si představit, jaká to bude sláva, až se naučíme létat?
Je jedno, co říkají. Ukážu jim, co je to létání! Budu žít ve vyhnanství, jestli to je to, co chtěli. A budou toho litovat!"
V jeho duši se ozval hlas, a přestože mluvil tiše a lehce, vyděsil ho tak, že sebou trhl a zamotal se ve vzduchu.
"Buď k nim shovívavý, Fletchere. Tím, že tě vyhnali, oklamali jen sami sebe. Jednoho dne uvidí to, co ty. Odpusť jim a pomoz jim porozumět!"
Pár centimetrů od konečku jeho pravého křídla letěl nejzářivější, nejbělostnější racek na světě, bez nejmenší námahy klouzal tiše vedle něho a nepohnul ani pírkem, přestože Fletcher letěl téměř nejrychleji, jak dovedl.
Byl z toho celý zmatený. Co se děje? Zbláznil jsem se? Umřel jsem? Co je to?
Hluboký hlas, klidný, pronikal jeho duší a dožadoval se u něho odpovědi: "Fletchere Lynde Racku, chceš létat natolik, abys odpustil svému hejnu, učil se a pak se jednoho dne vrátil a pomohl ostatním prohlédnout?" Tomu kouzelnému přízvuku se nedalo lhát, ať už byl Fletcher Lynd jakkoli pyšný a uražený.
"Chci!", řekl tiše.
"Pak tedy, Fletschere," řekla ta zářivá bytost hlasem naplněným laskavostí, "začneme s rovným létáním…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama