Přečtěte si → Racek (3.kapitola)

28. července 2007 v 13:53 |  Kdosi psal ... →Přečtěte si
kapitola 3
Jonathan pomalu kroužil nad Vzdálenými útesy a rozhlížel se. Tomu mladému, rozohněnému Fletscherovi moc nescházelo, aby byl dokonalým žákem. Byl silný a lehký, rychlý ve vzduchu, ale co bylo nejdůležitější, měl obrovskou touhu naučit se létat.
Právě se blížil, vynořil se jako nějaká šedivá silueta a dvěstětřicetikilometrovou rychlostí prolétl kolem svého učitele. Pak znenadání změnil směr svého letu, začal zkoušet šestnáctinásobný výkrut a nahlas počítal jednotlivé otočky:
"… osm… devět… deset… podívej, Jonathane, ztrácím rychlost… jedenáct… chci to taky zakončit tak pěkně jako ty… dvanáct… ale pořád nedokážu udělat… třináct… ty poslední tři otáčky… bez… čtrnááá… áááá…" Fletcher se zastavil před nedokončeným vrcholem obratu a to bylo to nejhorší, co se mu v té chvíli mohl stát - hlavně pro jeho vztek a zuřivost, když se mu nechtělo něco dařit.Spadl zpátky, zapotácel se ve vzduchu a pak se divoce vrhl do vývrtky, vzpamatoval se těžce oddychujíc, až šest stop pod místem, kde byl jeho učitel.

"Jen se mnou ztrácíš čas, Jonathane! Jsem neohrabaný a hloupý! Zkouším to stále a stále a nikdy se mi to nepodaří."
Jonathan Racek se na něho podíval a kývnul hlavou. "Opravdu se ti to nepodaří, dokud budeš začínat otočky tak prudce a ostře, Fletchere, vždyť už na začátku ztrácíš šedesát kilometrů za hodinu! Musíš jemně! Přesně, ale jemně; budeš si to pamatovat?"
A spustil se dolů na úroveň mladšího racka. "Zkusme to znovu, dohromady ve formaci. A dávej pozor na to nasazení. Je to docela jemný, lehký začátek."
Na konci třetího měsíce měl už Jonathan dalších šest žáků - všichni vyhnanci, ale okouzlení tou podivnou myšlenkou létat pro radost.
Zatím jim dělalo menší potíže zvyšovat svou výkonnost než porozumět smyslu toho všeho.
"Každý z nás je ve skutečnosti myšlenkou Velkého Racka, nespoutaným ideálem svobody," říkával Jonathan večer na pláži, "a létání je jen krůčkem k vyjádření naší opravdové podstaty. Musíme dát stranou všechny překážky, které nás omezují. Právě proto cvičíme rychlé a pomalé létání, proto se učíme akrobacii."
A jeho žáci usínali vyčerpáni celodenním létáním. Cvičení se jim líbilo, protože rychlé létání bylo vzrušující a uspokojovalo v nich touhu po poznání, jež v nich rostla každým dnem. A jeden z nich, nikdo jiný než Fletscher Lynd Racek, začínal věřit, že létat prostřednictvím myšlenek je stejně možné jako mávat křídly ve vzduchu.
"Celé vašetělo - od jednoho konce ke druhému," říkával Jonathan, "není nic jiného než samy vaše myšlenky ve viditelné formě. Strhněte hradby svým myšlenkám a osvobodíte své tělo…" Ale ať to říkal, jak chtěl, znělo to spíš jako hezká pohádka a jim se chtělo tolik spát.
Uplynul necelý měsíc a Jonathan prohlásil, že je čas vrátit se k Hejnu.
"Nejsme připraveni!" řekl Henry Calvin Racek. "Nechtějí nás. Jsme vyhnanci. Nemůžeme se přece nutit jít tam, kde nejsme vítáni!"
"Můžeme jít kamkoliv a být čímkoli chceme," odpověděl Jonathan, zvedl se z písku a ve vzduchu se otočil na východ, směrem k rodnému pobřeží Hejna.
Mezi jeho žáky zavládla úzkost. To proto, že prastarý zákon pravil, že vyhnanci se nikdy nesmí vrátit - a tohle pravidlo se už deset tisíc let nikdo neodvážil porušit. Zákon říkal zůstat, Jonathan řekl jít, a teď už byl víc než míli daleko za vodou. Jestli ještě budou váhat, přilétne k nepřátelskému hejnu docela sám.
"Ale když nepatříme do Hejna, nemusíme přece respektovat jeho zákony!", řekl Fletcher, spíš jen tak pro vlastní povzbuzení. "Kromě toho, jestli se tam bude bojovat, budeme mnohem víc platni tam, než tady."
A tak toho rána přiletělo ze západní strany osm racků ve dvojitém kosočtverci - rackové se téměř dotýkali konečky křídel. Sněmovní místo Hejna přeletěli dvěstěkilometrovou rychlostí - Jonathan vpředu, Fletcher po jeho pravém křídle zcela lehounce, Henry Calvin se svou dravostí po jeho levici. Pak se celá sestava pomalu stočila doprava jako jeden racek, křídlo těsně vedle křídla, zatímco vítr uháněl nad jejich hlavami.
Všechen křik a šarvátky každodenního života Hejna byly rázem uťaty - ta malá skupinka přilétla jako obrovský nůž a teď na ně bylo upřeno bez jediného mrknutí osm tisíc racčích očí. Všech osm racků, jeden po druhém, prudce vzlétlo vzhůru do dokonalého loopingu, obletělo celý kruh a pak z nehybného letu lehce přistálo na písku. A potom, jako by se tohle stávalo každý den, začal Jonathan opravovat ostatním chyby.
"Především," řekl s úšklebkem, "trochu jste se opozdili s nasazením…" Hejnem projel blesk. Tihle racci byli vyhnanci! A vrátili se! A to… to se nemůže stát! Fletcherovy obavy z boje se teď rozplynuly ve zmatku, který v Hejnu nastal.
"Ať už jsou to vyhnanci nebo ne," řekl jeden z nejmladších racků, "kde se jenom mohli naučit takhle létat?"
Trvalo skoro hodinu, než se v Hejnu rozšířil pokyn Nejstaršího: "Nevšímejte si jich! Racek, jenž s nimi promluví, je sám vyhnancem. Racek, který na vyhnance jenom pohlédne, porušuje zákon Hejna."
Od té chvíle se všichni k Jonathanovi otočili zády, ale zdálo se, že on si toho nevšiml. Učil své žáky přímo nad Sněmovním místem a dnes poprvé sáhl až na hranice jejich možností.
"Martine Racku!" vykřikl do nebe, "říkal jsi, že umíš létat pomalu, ale ještě jsi to nevyzkoušel! Leť!"
A tak tichý Martin WilliamRacek, pořádně vystrašen z toho, že ho jeho učitel vyvolal, překvapil sám sebe a stal se mistrem pomalého létání. V nejjemnějším vánku dokázal roztáhnout perutě tak, že se vznesl bez jediného mávnutí křídel až k mrakům a zase zpět.
Stejně tak Charles Roland Racek vylétl s Velkým horským větrem až do výšky osmi tisíc metrů. Vrátil se celý prokřehlý a profialovělý ostrým mrazivým vzduchem, okouzlený a šťastný, pevně rozhodnutý vyletět zítra ještě výš.
Fletcher Racek, jenž ze všech nejvíc miloval akrobacii, konečně zvládl šestnáctinásobný výkrut, který příští den ještě vylepšil trojnásobnou vývrtkou, a z jeho křídel se odrážely záblesky slunce na pláž, odkud ho potajmu sledovalo nejedno oko.
Jonathan byl stále po boku svých žáků, ukazoval, vysvětloval, nabádal a vedl. Jen tak cvičně s nimi prolétával nocí, mraky a bouří, zatímco Hejno se uboze mačkalo na zemi.
Teď, když všichni po létání odpočívali na písku, naslouchali už Jonathanovým slovům pozorněji. Některým jeho podivným myšlenkám sice nerozuměli, ale měl také mnoho dobrých nápadů, které chápali.
Postupně v průběhu noci se okolo studentů utvořil nový kruh - kruh zvědavých racků, kteří nakonec poslouchali celé hodiny ve tmě, aniž by chtěli vidět nebo být viděni, a potichu mizeli až před úsvitem.
Měsíc po návratu porušil první racek z Hejna hranici a zeptal se, zda by se mohl naučit létat. Tak se stal Terrence Lowel Racek opovrženíhodným ptákem, odsouzeným k vyhnanství, a zároveň osmým z Jonathanových žáků.
Dalšího večera přišel z Hejna Kirk Maynard Racek, přibelhal se pískem, vlekl za sebou své levé křídlo a nakonec se zhroutil u Jonathanových nohou. "Pomoz mi," řekl docela potichu tak, jako šeptají umírající. "Přál bych si létat víc než kdo jiný na světě…"
"Tak pojď se mnou," řekl Jonathan, "vylétneme nahoru a tam začneme."
"Ty to nechápeš! Mé křídlo! Nemohu pohnout křídlem!"
"Maynarde Racku, máš právo být sám sebou; tím, čím chceš být, na tomhle místě a okamžitě a nic se ti nemůže postavit v cestu. To je Zákon Velkého Racka; Zákon, který platí!"
"Říkáš, že mohu létat?"
"Říkám, že jsi volný."
Tak jednoduše jako rychle roztáhl Kirk Maynard křídla, docela bez námahy, a zvedl se do tmavé noční oblohy. Celé Hejno bylo probuzeno jeho výkřikem, tak silným, jak to jen z výšky sta stop dokázal. "Můžu létat! Podívejte se, můžu létat!"
Za úsvitu stálo okolo Jonathanových žáků skoro tisíc ptáků, kteří se s údivem dívali na Maynarda. Už se nestarali o to, zda je někdo vidí nebo ne, a poslouchali a snažili se pochopit Jonathana Racka.
Mluvil o velmi prostých věcech - o tom, že každý racek má právo létat, že svoboda je vrozenou podstatou života a že všechno, co jí brání, musí být zavrženo, ať už jsou to zvyky, pověry, nebo jakákoliv omezení.
"Zavrženo!", ozval se hlas ze zástupu, "i když je to zákon Hejna?"
"Jediný správný zákon je ten, který vede ke svobodě," řekl Jonahan: "Žádný jiný neexistuje."
"Jak můžeš čekat, že budeme létat jako ty?", zeptal se někdo jiný. "Máš zvláštní nadání a božství, jsi docela jiný než ostatní ptáci!"
"Podívejte se na Fletchera! Lowela! Charlese Rolanda! Ti jsou snad také zvlášť nadaní, jsou snad oni bohy? Nic víc, než jste vy - nic víc, než jsem já. Jediný rozdíl je v tom, že začali chápat svou pravou podstatu a začali se učit."
Jeho žáci s výjimkou Fletchera zneklidněli. Nikdy je nenapadlo, že by dělali právě tohle.
Okolní zástup racků se zvětšoval den ode dne, další přicházeli se svými otázkami, zbožně i posměšně.
"V Hejnu se povídá, že jsi možná syn samotného Velkého Racka," řekl Fletcher jednoho rána po tréninku úsporné rychlosti. "To by znamenalo, že jsi předběhl svůj čas o tisíc let!"
Jonathan si povzdechl. Taková je cena nepochopení, pomyslel si. Buď ti říkají bůh, nebo ďábel. "Myslíš, Fletschi, že jsme předběhli svoji dobu?"
Dlouhé ticho. "Tenhle způsob létání tu existoval odjakživa pro toho, kdo jej chtěl objevit - to nemá s časem nic společného. Snad jsme předběhli čas s módou, s tím, jak většina racků létá."
"To už něco znamená!", řekl Jonathan a zhoupl se ve vzduchu. "To není ani z poloviny tak zlé jako předběhnout čas."
Stalo se to zrovna o týden později. Fletcher ukazoval třídě nových žáků prvky rychlého létání. Právě vyrovnal střemhlavý let ze sedmi tisíc stop, dlouhý šedý plamen šlehající pár centimetrů nad pláží. Vtom mu vletěl přímo do cesty malý racek, který poprvé vyletěl z hnízda a volal svou matku. Aby se vyhnul mladšímu, trhl sebou Fletcher Lynd Racek v desetině vteřiny ostře doleva a rychlostí tři sta kilometrů za hodinu narazil do žulového útesu.
Připadalo mu to, jako by skála byla ohromnými, pevnými dveřmi do jiného světa. Záblesk bolesti, úleku a tmy po nárazu, a pak byl unášen do podivné oblohy; zapomněl, vzpomněl si, zapomněl; vystrašený, smutný a lítostivý.
Zaslechl hlas, přesně takový, jako toho dne, kdy poprvé potkal Jonathana Livingstona Racka.
"Celý vtip je v tom, Fletchi, že svá omezení se snažíme překonávat postupně, trpělivě. Nepouštíme se do prolétávání skalami; to až později, až to bude na programu."
"Jonathan!"
"Známý také jako Syn Velkého Racka," řekl jeho učitel klidně.
"Co tady děláš? Ten útes! Neměl jsem… copak jsem zemřel?"
"Ale, Fletchi, prober se! Mysli! Když teď se mnou mluvíš, tak jsi přece nemohl zemřít. Jediné, co se ti podařilo, je, že jsi změnil úroveň svého vědomí, mimochodem dost náhle. Teď máš na vybranou. Buď můžeš zůstat a učit se na téhle úrovni, která je o něco výš než ta, kterou jsi právě opustil - anebo se vrátit a pracovat s Hejnem. Starší doufali, že se stane nějaké neštěstí, ale teď se lekli, když jsi jim tak dokonale vyhověl."
"Samozřejmě, že se chci vrátit k Hejnu! Sotva jsem začal s novou skupinou!"
"Tak dobře, Fletchere. Pamatuješ se, jak jsme si říkali, že tělo není nic jiného než vlastní myšlenka…?"
Fletcher potřásl hlavou, stáhl křídla a otevřel oči na úpatí útesu, uprostřed celého Hejna, které se zde shromáždilo. Jak se poprvé pohnul, prolétla davem vlna výkřiků.
"Žije! Byl mrtev a přece žije!"
"Dotkl se ho perutí! Vrátil mu život! Syn Velkého Racka!"
"Ne!, sám to popírá! Je to ďábel! Ďábel! Přišel zničit Hejno!"
Byly tady čtyři tisíce racků, zděšených tím, co právě viděli, a výkřik "Ďábel!" jimi prolétl jako bouřlivý vítr nad oceánem. Se zamženýma očima, ostré zobáky připraveny se k sobě semknout v ničivém odhodlání.
"Necítil by ses líp, kdybychom byli pryč?", zeptal se Jonathan. "Samozřejmě bych proti tomu nic nenamítal." V téže chvíli stáli vedle sebe půl míle opodál, odděleni od blýskavých zobáků rozzuřeného davu bezpečnou hradbou čistého vzduchu.
"Čím to je," uvažoval Jonathan nahlas, "že nejtěžší věcí na světě je přesvědčit někoho, že je volný? Že si to může sám dokázat, když bude jenom trošku cvičit. Proč tohle dělá takové potíže?!"
Fletcher byl stále udiven tou rychlou změnou okolí. "Jak jsi to dokázal? Kde jsme se tu vzali?"
"Neřekl jsi sám, že chceš být z toho davu pryč?"
"To ano! ale jak jsi… "
"Jako všechno ostatní, Fletchere. To je cvik."
Do rána již Hejno zapomnělo na své šílenství, kdo na ně však nezapomněl, byl Fletcher. "Jonathane, pamatuješ si, co jsi už dávno říkal o lásce k Hejnu, která tě nutí vrátit se a pomáhat ostatním s učením?"
"Ano."
"Nechápu, jak můžeš mít rád dav ptáků, kteří se tě právě snažili zabít."
"Ale Fletchi, to není to, co na nich můžeš mít rád! Ovšem, že nemůžeš mít rád nenávist a zlobu. Musíš se ale naučit v nich vidět opravdového racka, toho dobrého, jenž je v každém z nich, a pomoci jim, aby ho sami v sobě objevili. Tomu říkám Láska! Je docela příjemné, když na to přijdeš.
Například si vzpomínám na jednoho divokého mladého racka, jmenoval se Fletcher Lynd. Když ho Hejno vyhnalo, byl odhodlán bojovat s ním do posledního dechu a pak si začal vytvářet na Vzdálených Útesech své vlastní peklo. A dnes je místo toho tady, objevuje své nebe a vede celé Hejno touto Cestou."
Fletcher se otočil ke svému učiteli a očima mu proběhlo zděšení. "Já a vést?! Co tím myslíš? Vždyť jsi tady učitelem, nemůžeš přece odejít!"
"Opravdu ne? Nemyslíš si, že mohou existovat jiná hejna, jiní Fletcherové, kteří svého učitele potřebují mnohem víc než tenhle, který je již na cestě ke Světlu?"
"Já, Jone, vždyť jsem docela obyčejný racek a ty jsi přece…"
"… Jediný Syn Velkého Racka,to jsi chtěl říct?" Jonathan povzdechl a zahleděl se do moře. "Teď už mne nebudeš potřebovat. Teď musíš objevovat sám sebe, každý den trochu víc, toho opravdového, ničím neomezeného Fletchera Racka. Ten je tvým učitelem! Tomu musíš porozumět a od něj se učit dál."
Chvíli nato se Jonathanovo tělo zavlnilo ve vzduchu, rozzářilo se a začalo se stávat průhledným. "Nenech je, aby o mně rozšiřovali hloupé pomluvy, nebo ze mě dělali boha, ano Fletchere? Jsem racek. Rád létám, možná…"
"Jonathane!"
"Ubohý Fletchi, nevěř tomu, co říkají oči. Všechno, co vidíš, jsou omezení. Dívej se s porozuměním, připomeň si všechno, co už víš, a spatříš cestu k létání."
Záře pohasla. Jonathan Racek zmizel v průzračném vzduchu.
Nějaký čas nato vystoupal Fletcher Racek nad zem a pohlédl na docela novou skupinu žáků, nedočkavých před svou první hodinou.
"Hned na začátku musíte pochopit," řekl vážně, "že racek je nespoutaným ideálem svobody, obrazem Velkého Racka, a že celé vaše tělo od jednoho konce křídel k druhému není nic jiného než vaše myšlenky."
Mladí racci se na něj podívali s údivem. Tak dál, pomysleli si, tohle zatím nezní jako návod jak udělat looping ve vzduchu.
Fletscher si povzdechl a začal znovu. "Hm. Ano… velmi dobře," řekl a kriticky je změřil pohledem. "Začneme s rovným létáním." A když to říkal, uvědomil si, že jeho přítel nebyl, se vší úctou, o nic víc božský než Fletcher sám.
Žádné překážky, Jonathane? pomyslil si. Pak tedy nemůže být daleko doba, kdy já se objevím nad tou pláží, přilétnu z čisté oblohy a ukážu ti jednu nebo dvě věci o létání!
A přestože se snažil dívat na své žáky obzvlášť tvrdě a přísně, najednou je viděl takové, jací opravdu byli. Bylo to jen na chvilku a jemu se to víc než líbilo, byl docela nadšen tím, co spatřil. Žádné překážky, Jonathane? pomyslil si a přitom se usmál.
Jeho Cesta k učení začala.
Zpět
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 deniShkšanda×) deniShkšanda×) | Web | 28. července 2007 v 13:56 | Reagovat

zdarec!!! promiň, že rušíím, ale plosiim mrkni se muj blog...jestli chceš tak pls můžeš aji písnout ňejakej komentíík!! budu moc ráda děkují předem, a ještě jednou sorry za reklamu!! =o) HaVe A nIce TiMe!!!

P.S. jinak máš moc pěknej BLOG! :) hezky zahlavi

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama